hogo II

Vytlač príspevok
Odporuč príspevok
Bookmark and Share PRIDAŤ NA VYBRALI.SME.SK

Olga Sommerová I. O detstve

Významná česká filmová dokumentaristka, známa feministka a publicistka

Je autorkou knižiek rozhovorov O čem sní ženy, O čem ženy nesní a O čem sní muži.

Vo svojej filmovej aj literárnej tvorbe sa okrem iného neobyčajne citlivo, otvorene a pravdivo venuje téme, ktorá sa týka každého z nás - vzťahom medzi mužmi a ženami.

V jednom z rozhovorov sa k tejto téme vyjadrila slovami:

Vztah mužů a žen ... už nelze bagatelizovat jako dosud v rovině humoru a bonmotů.

Vztah muže a ženy je důležitý jako život sám, všichni se jím trápíme nebo těšíme.

Ale je konečně třeba žít ho nebo mluvit o něm poctivě a opravdově.

V knihe O čem sní ženy 1 sama odpovedá na otázky vydavateľky Slávky Kopeckej.
Jej slová si nepochybne zaslúžia pozornosť širokej verejnosti.
Posúďte sami...

Jaké bylo tvé dětství?

Když jsem byla malá a pak i větší, vždycky jsem se divila těm, co říkali, že měli krásný dětství. Poslouchala jsem nedůvěřivě řeči o tom, že dětství byla procházka růžovým sadem. Říkala jsem si, to není možný, asi jsem jiná, asi jsem postižená. A v dětství i mládí, když se ještě neorientuješ v životě, je tvoje vlastní jinakost degradující.

Usmyslela jsem si, že jde o nějaký klišé - jakože podle bontonu dětství nemůže být jiný než krásný. Později jsem zjistila, že v tom nelítám sama, že dětství je pro mnoho lidí velký drama. Dítě je bezmocnej člověk hozenej do situace, kterou nemůže ovlivnit. Ale naopak to, co prožije, zcela zásadně ovlivňuje jeho. Já jsem se cítila jako panenka v koutě, byla jsem ustrašená. U nás doma byl pořád nějakej rozruch a neklid a nebylo to nijak zvlášť hezký. Měla jsem otce, kterého jsem si nevážila a matku, kterou jsem milovala.

Máma pro mě byla pevnej bod ve vesmíru, jediná jistota, přestože její život stál za starou bačkoru. Narodila se v roce 1912 v dobré pražské rodině, její táta byl diplomatem a máma diagnostikovaná hysterka - taková interesantní oduševnělá krasavice. A hysterky jsou vždycky interesantní, jenomže na chvíli. Její rodiče sa dvanáct let rozváděli, dědeček byl pořád v cizině a babička mámu cepovala jako generál. Dávala mámu do všelijakých penzionátů a klášterů, aby se jí zbavila a když byla doma v Praze, dělala si z ní služku.

Zničila mámě první vážný vztah s doktorem Josefem Matouškem, kterého pak Němci v roce 1939 popravili na Kobyliské střelnici. Mámin otec byl v té době konzulem v Bělehradě a posílal dospělé dceři pozvání, aby za ním přijela. Ale babička vytřeštila svoje černý oči a vykřikla - jestli odjedeš, prokleju tě! Matka se vylekala a zůstala v Praze.

Když si máma brala mého otce, ještě na Staroměstské radnici jí babička šeptala do ucha: Ještě to můžeš zrušit! Z hlediska dnešního poznání si vůbec nedovedu představit, jak byla možná taková manipulace matky s dcerou, jak to, že se své matce nedokázala postavit. To byly strašný časy nesvobody žen, ale vůbec synů a dcer.

Můj otec se neměl nikdy oženit. Byl nezodpovědnej, línej a navíc karbaník.

Doma moc nepobýval, v kartách prohrával, nenosil moc peněz, o nás tři děti se nestaral, nijak nás nevychovával. Já vůbec měla takovou výchovu nevýchovu. Viděla jsem matku, která chodila do práce a pak měla na bedrech celou domácnost, v rodině nebyl řád. Celej můj původ je bizarní, manželství mých rodičů byla společenská mesaliance, táta byl z chudý rodiny venkovskýho pošťáka a moje máma byla dcerou diplomata z dobrý pražský rodiny. Myslím, že ten rodinný původ se do mě zapsal takovou kombinací lidovosti a vznešenosti.

Celý náš rodinný život v padesátých letech na pražské periferii měla na svých bedrech máma. Prožívala jsem s ní manželské konflitky a o to víc jsem se stavěla do opozice proti otci. Ale pamatuju si, že jsem zároveň po otci toužila.

Většinou nebyl přítomnej, a když někdy byl, tak řval, hrozně řval a dělal nepořádek. Pamatuju si, že jsem byla z jednoho domácího konfliktu tak zoufalá, že jsem chtěla skočit z okna. Přála jsem si, aby nebyl doma. Když doma nebyl, bylo mi dobře.

Když mi bylo kolem dvaceti, naléhala jsem na mámu, aby se s ním rozvedla, ale pro ni to bylo nepředstavitelné, byla ze staré školy, pasivní, trpělivá, bez přítelkyň, bez společenského života, a možná to strašný manželství bylo pro ni aspoň nějakým vztahem.

Moje dětství bylo strastiplný, ale nebyla jsem bita, netrpěla jsem hlady. A hlavně, měla jsem milující matku a dva bratry. O osm let starší Petr mi nahrazoval otce. Byl krásnej, dvoumetrovej, modrookej, uměl to se mnou a já ho milovala. Od šesti let byl nemocnej, pořád po nemocnicích. Když mu bylo třiadvacet a mně patnáct, umřel. Pro mě to byla strašlivá šlupka. Poprvé jsem se setkala se smrtí takhle zblízka. Vracela jsem se z chmelové brigády, přicházela jsem k našemu domu a proti mně v ulici šla matka a plakala. Řekla mi, co se stalo, a já to vůbec nechápala. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná. Od těch časů jsem poznamenaná - když jsem na cestách, vracím se domů se strachem. Dneska jsem vděčná za mobil, je pro mě úlevou.

(Spracované podľa knihy Olgy Sommerovej O čem sní ženy 1)


Vzťahy | stály odkaz

Komentáre

  1. zaujímavé hogo :)
    tento rozhovor je práve o tom, čo som nedávno prežívala ja (v súvislosti s detstvom), je to úprimné rozprávanie a pritom i pravdivé, pretože nech si nahovárame čokoľvek, naše detstvo sa hlboko podpisuje pod náš život, lásky i vzťahy (muža a ženy)...a nemali by sme sa báť o nich rozprávať :)
    publikované: 15.01.2007 22:54 | autor: dia (e-mail, web, neautorizovaný)
  2. dia, je to tak, detstvo je pre náš život...
    a pre naše vzťahy určujúce. o vzťahoch by sme sa nemali báť rozprávať, ale... k tomu, aby sme o nich rozprávali, je potrebná odvaha k otvorenosti, a tento druh odvahy má len málo ľudí.
    publikované: 16.01.2007 07:18 | autor: hogo (e-mail, web, neautorizovaný)
  3. mam podobny pocit
    zo svojho detstva.
    Moje dětství bylo strastiplný, ale nebyla jsem bita, netrpěla jsem hlady.
    publikované: 16.01.2007 11:41 | autor: Viera (e-mail, web, neautorizovaný)
  4. Vierka, strastiplné detstvo...
    je malá osobná tragédia mnohých z nás, no ak môžeme povedať, že sme ako deti neboli bití a netrpeli sme hladom, je to šťastie v nešťastí... lebo je mnoho detí, ktoré trpia hladom, sú bité, šikanované, týrané, pácha sa na nich sexuálne násilie... rozsah násilia, ktorému sú deti vystavené, je asi omnoho väčší, než tušíme.
    publikované: 16.01.2007 14:29 | autor: hogo (e-mail, web, neautorizovaný)
Pozor, na konci je potreba spočítať neľahkú matematickú úlohu! Inak komentár nevložíme. Pre tých lenivejších je tam tlačidlo kúzlo.



Prevádzkované na CMS TeaGuru spoločnosti Singularity, s.r.o., © 2004-2014