hogo II

Vytlač príspevok
Odporuč príspevok
Bookmark and Share PRIDAŤ NA VYBRALI.SME.SK

Olga Sommerová III. O mužoch

Významná česká filmová dokumentaristka, známa feministka a publicistka

(pokračovanie rozhovoru s vydavateľkou Slávkou Kopeckou)

Kdo byl tvůj první manžel?

Poprvé jsem se vdala za muže o osmadvacet let staršího. Bylo mi pětadvacet a já toužila vypadnout z domova. Objevil se interesantní muž, vzdělanej a vtipnej, navíc skvělej muzikant. Stěhovat jsem se k němu mohla snadno, protože byl náš soused a dělilo nás asi třicet metrů. Tehdy se mi stala věc, která souvisela s jakousi mou úchylkou. Na jeho nabídku sňatku jsem mu jednoho dne řekla ano. Později jsem začala pochybovat, ale myslela si, že když jsem jednou řekla ano, nemůžu to už zrušit. Z mé strany to asi nebyla láska, při níž se otevírají nebesa, ale byla jsem okouzlená, obdivovala jsem ho, Vladimír byl výbornej hudební skladatel. Žila jsem nejen s ním, ale také s jeho matkou, hodnou starou paní. Tehdy jsem poznala, co je to bydlet s tchyní. Při všech našich manželských rozepřích stála vždycky na jeho straně. Tehdy jsem si slíbila, až jednou sama budu tchyní, budu se snažit nestranit svým dětem, pochopit spíš jejich partnery, zbavit se tendenčního náhledu opičí mateřské lásky. Vladimír byl navíc žárlivej a já byla o tolik let mladší. Pamatuju si, že mě autem vozil na FAMU na přednášky a čekal na mě před školou. Za ty tři roky, co byl se mnou, nenapsal ani notu, protože mě miloval a zabýval se jen tím, že mě hlídal. Byl šarmantní a protivnej, ničil svá přátelství tím, že se nesmyslně urážel, nejtragičtější byl jeho rozchod s přitelem Václavem Neumannem.

Po dvou letech manželství jsem se rozhodla, že se s ním rozvedu, protože nechci už absolvovat žárlivé scény. Přiznávám, že jsem nebyla připravená na manželský život v dobrém i zlém. Se spolužáky jsme odjeli na filmový festival do Lipska - a tam jsem poprvé potkala Jana Špátu. Seznámili jsme se, pozval mě na veěři a mně bylo ten večer hrozně špatně, nebyla jsem ve svý kůži. Hned po návratu jse zjistila, že už v Lipsku jsem byla těhotná a proto mi bylo špatně. Rozvod s Vladimírem se nekonal, byla jse zděšená, protože se mi to nehodilo. Chtěla jsem se přece rozvést! Narodil se nám syn, odměna za naše pokažené manželství.

Ale nakonec ses stejně rozvedla...

Setkání se slavným dokumentaristou Janem Špátou v Lipsku v roce 1975 bylo pro můj další život jakýmsi předznamenáním. Potkali jsme se pak přesně po roce při semináři na FAMU. Skončil seminář, všichni se zvedli, my jsme se na sebe podívali, já uviděla jeho modrý očí a byla jsem ztracená.

Nebesa se otevřela a bylo to. Scházeli jsme se na kafe, na víno, zamilovala jsem se. On byl ženatej, já vdaná. Myslela jsem si tehdy, že bez něj nemůžu žít, že umřu, jestli se rozejdeme. Nastala rozvodová dramata, nechtěla bych to znovu zažít. Říká se, že člověk pro lásku hodně vytvoří. Ale taky mnoho zničí.

Kladu si zpětně otázku, co by bylo kdyby... Kdyby byly v prdeli ryby, nebyly by rybníky. Kdybych byla ukázněná, věřící, já nevím jaká, odolala té lásce nebo vášni, flirtovala a vrátila se do lůna rodiny, pak bych asi nezažila to krásný a dramatický, co jsem potom s Honzou prožila. Neměla bych hřichy, dosloužila prvnímu muži Vladimírovi. Byl by to jinej život.

Ale tys žila tenhle život...

S Honzou jsme se vzali až tři roky po rozvodu. Nebyl to dobrej čas mezi rozvodem a svatbou a nějak se ve mně negativně zahnízdil. Teprve po svatbě se mi život rozsvítil. Nejhůř člověk snáší nejistoty, to, když není rozhodnutej. Každé rozhodnutí je úleva. V té době mi zavolal Vladimír, že se bude znovu ženit a čeká další dítě. Spadl mi kámen ze srdce, že někoho má, že není sám, protože na mně ležel pocit viny a tísnil mě. Pocit viny vůbec je strašný svinstvo, který do nás cpou výchovou - ty, ty, ty, jestli budeš zlobit, rodiče tě nebudou mít rádi - a vůbec zmršeným výkladem křesťanské morálky a věčného připomínání hříchu. Nevím, jaký pocit viny v sobě nesou muži, ale ženy, ktoré znám, včetně mě, s tím svinským pocitom viny a nedostačivosti bojujou až do doby, než se skutečně emancipujou, a to je někdy kolem čtyřicítky. Když se vlastním životem, výchovou dětí, úsilím v domácnosti a třeba i svou profesí dopachtí k poznání - kurnik, přece nejsem žádná chudinka, kterou muž živí, nejsem ta druhá, která má povinnost všem sloužit.

Když jsem se v mládí setkávala se staršími nebo starými ženami, které byly osobnostmi, fascinovala mě jejich vyrovnanost, jejich nadhled a takové to odeznění bolestí a věčných bojů. Věděly, kolik těch půtek a šarvátek byla marnost nad marnost. Fascinoval mě také jejich kritický pohled na muže, protože ony byly už ve fázi, kdy odezněla bouře hormonů, spadly růžové brýle mámení a ony už viděly jasně. Vím, že každý člověk musí projít peklem a rájem milostného šílenství, ale někdy jsem se v koutku duše těšila, až budu vyrovnanou moudrou ženou.

Můj první muž se pak oženil, narodila se mu dcera, takže náš Kuba má nevlastní sestru. A já s Honzou žila šťastně, toužila jse po dítěti, narodila se nám Olinka, dítě vymodlený. Byly to krásný časy. Já k Honzovi vzhlížela, byl o sedmnáct let starší, pan Někdo. Prožila jsem dva roky s Olinkou doma a byla klidná. Po dvou letech jsem zjistila, že už musím jít zase do světa, točit filmy. Tehdy jsem se setkala se svými osudovými přitelkyněmi, Zuzanou a Ilonou.

Když se dívám na sebe zpátky, vidím, že jsem byla ve všem všudy zpožděná. Na první manželství jsem nebyla zralá ani v pětadvaceti. Svůj první film jsem natočila až ve třiceti letech. V druhém manželství jsem se nechovala jako třicátnice, ale jako malá holka.

Největší chybou, které jsem se dopustila, bylo, že jsem nevyslovovala nahlas svá přání. Neřikala jsem, co si myslím, neříkala jsem, co chci, a to byl základ pozdější krize. Člověk má říkat, co cítí, co chce, má jít do konfliktu, pohádat se, riskovat nepřijemné večery, nepříjemné noci, nepříjemné dny. Ale já do těch konfliktů nešla, byla jsem zbabělá. Když jsme se pohádali, plakala jsem, věděla jsem přesně, co cítím, ale nedokázala to obhájit. Často jsem žila něco, co jsem nechtěla a nedokázala jsem prosadit svoje chtění ani cítění. Tehdy jsem ještě nevěděla, že konflikt je dobrý, že krize je dobrá. Že čistí vzduch, pročišťuje srdce, přestože bolí. Skrze tu velkou lásku a společnou práci na filmech zapomněla jsem se starat o svou svobodu.

Můj muž mě naučil spoustě věcí a jsem mu za to dodnes vděčná. Vím, že to stálo za to, včetně trápení, které mě posunulo dopředu.

Rekapituluju a vím, že on byl, jakej byl, já taky - a jen sama sobě můžu vyčítat, že jsem nebyla dostatečně sebevědomá a statečná, abych vyslovila, co chci, co cítím, abych nebyla zbabělá a dokázala riskovat nepřízeň. Bála jsem se, že se se mnou rozvede, že ho ztratím. Jak jsem zrála, získávala jsem postupně sebevědomí, ktoré jsem si z rodiny nepřinesla. Já jsem do manželství vstupovala s nulovým sebevědomím. Tahle nedostatečnost mě provázela od mládí. Kdekdo se divil, proč se já, kterou všichni obletujou, s něčím takovým potýkám. Sebevědomí jsem získávala postupně a trvalo mi to strašně dlouho.

V mé generaci žen, zvláště těch, se ktorými se přátelím, jsem se setkala s podobnými osudy. Se dvěma ženami, Ilonou a Zuzanou, jsem natočila nejprve film Přítelkyně a pak ještě film O čem sní ženy. Jsme spřízněné srdcem a také sdílenou dobou, dědictvím patriarchátu v izolaci komunistického režimu.

(Spracované podľa knihy Olgy Sommerovej O čem sní ženy 1)


Vzťahy | stály odkaz

Komentáre

  1. ďakujem :)
    publikované: 19.01.2007 01:13 | autor: dionea (e-mail, web, autorizovaný)
  2. to prepisujes celu knihu? :)
    a to som sa akurat po nej doma zacinala zhanat :)
    publikované: 19.01.2007 10:57 | autor: Viera (e-mail, web, neautorizovaný)
  3. ja dam uplne mimo temu
    myslite si, ze nase deti, ci deti nasich deti budu poznat a rozumiet ceskemu jazyku?
    publikované: 19.01.2007 11:20 | autor: TPnetopier (e-mail, web, neautorizovaný)
  4. ja dam uplne mimo temu
    myslite si, ze nase deti, ci deti nasich deti budu poznat a rozumiet ceskemu jazyku?
    publikované: 19.01.2007 11:20 | autor: TPnetopier (e-mail, web, neautorizovaný)
  5. ja dam uplne mimo temu
    myslite si, ze nase deti, ci deti nasich deti budu poznat a rozumiet ceskemu jazyku?
    publikované: 19.01.2007 11:21 | autor: TPnetopier (e-mail, web, neautorizovaný)
  6. pardon ze tolkokrat
    ale po odoslani mi ukazovalo, ze to tam nie je...
    publikované: 19.01.2007 11:24 | autor: TPnetopier (e-mail, web, neautorizovaný)
  7. típíen, vidno, že otázka ťa fakt zaujíma :)
    osobne si myslím, že odpoveď je áno, české kultúrne prostredie je nám (aspoň tu na západe :)) blízke, má nás čím oslovit i obohatiť, a sú tu aj české televízne stance a internet...
    publikované: 19.01.2007 11:38 | autor: hogofogo (e-mail, web, autorizovaný)
  8. Vierka, neprepisujem celú knihu...
    len jej poslednú kapitolku, ešte uverejním dve pokračovania, je to predpríprava na seriál "Ženy o mužoch", ktorý so skupinou blogeriek spustíme cca v polovici februára :)
    publikované: 19.01.2007 11:40 | autor: hogofogo (e-mail, web, autorizovaný)
Pozor, na konci je potreba spočítať neľahkú matematickú úlohu! Inak komentár nevložíme. Pre tých lenivejších je tam tlačidlo kúzlo.



Prevádzkované na CMS TeaGuru spoločnosti Singularity, s.r.o., © 2004-2014